Finance a poezie

Další nový web projektu Poradci-sobě.cz

  • Kategorie



  • Autor blogu

    Jana Vyležíková

    „Dobré zboží a špatní lidé se chválí sami.”

    Společnost: OVB Allfinanz, a.s.

    Pracovní pozice: vedoucí reprezentant

    Specializace: Finanční plánování, Investice, Pojištění, Hypotéky, Stavební spoření, Penzijní připojištění, Úvěry

    Region: Moravskoslezský kraj

    Své klienty mám v oblasti Ostravy a blízkého okolí. Nově otevřenou kancelář mám v Bílovci. http://vylezikova.sluzby.cz

    Zatím nesměle

    Sedí na souvrati,

                 sukýnku promáčenou,

     

    prokřehlou dlaní

    potůčky roztátého sněhu

    do drážek odvádí

    a za ní,

              v dálce za ní,

    vítr si hvízdá snad v průduškách,

                    pachtivě zkouší vysoušet meze,

     

    první sněženky cinkotem zní,

    za nimi, dál za nimi

    odhodlaný petrklíč

                          z úkrytu

                                     pozvolna leze…

     

    Nevidomé sochy

     

     

     

    Žula lemuje spáry chodníku,
    mravenec zmítá se na dně,
    rozhled ve výšce na triku,
    pak ten střemhlavý let…

    každopádně,

    mění pohled na obzor,
    kámen a kámen,
    nic jiného kol není,
    nepomůže zaťatý vzdor

    ve světě,

    tištěných cenin
    a mamutích soch
    co zrakem sfingy hledí 

     

    a vědoucí

    ti všichni jsou tak bledí…

     

     

     

     

    Prásknutí biče

    Čas si tě jen tak svévolně nauzdil,
    v nelítostných pažích svírá opratě,
    bez ohledu na to, o čem jsi kdy snil,
    v rychlém klusu bez přestání žene tě…

    Těžký náklad, káry hřmotné kola,
    jen o krok za tebou  se neustále točí,
    jha zátěž, stres navíc zmáhá zcela,
    tím vypětím už zarudlé jsou oči…

    Jako šimlík poslušně klapeš kopýtky,
    kol luk, kde ostatní volně běží v dál,
    a čas jen práská bičem, nebere servítky,
    ty marně přemýšlíš, kde jsi chybu udělal…

    Když odchází sen

    Procitání zívavě zírá,
    šlápota na stropě,
    temně zeje,
    svou černí,
    jako bezedná díra,
    přiznaná toulavé botě…

    Ze snů si někdy vykročí,
    zmateným úprkem pádí,
    kopem rozčísne obočí,
    nehledá směr vhodné dráhy,
    hop, kop, strop…

    …jen rychle pryč,
    když zahlédne nevlídnou realitu,
    jako gumový míč,
    se od zdi odrazí,
    bez zvláštních nesnází,
    si sklouzne zpět po zjitřeném citu…

    Tvá mysl ještě snově dřímá…
    …kdesi v dáli bloudí,
    holka jedna vrtošivá…

     

    Cestou ven


    Obavy se věší na paty

    lepivou pastou problémů

    i cesta se v nedohlednu ztrácí,

     

    tápavým gestem prozrazená nejistota,

    místo světel se tu marionety houpou

                                                               (ti bezduší panáci)

     

               Jen přání drží v tom směru,

               štěbetá hlasem stovek ptáků

     

     

    volá z dálky

     

    přijď, tak jak jsi,

          i s těžkými náramky…

     

     

     

    Pocitová

    Pocitová

    Vsákl se do hloubky pod kůži,
    sráží se v bodavých kapičkách,
    svou rozvláčně snovou iluzí,
    otvírá pradávný Almanach…

    Skrývá se v cukání rtů,
    násoben lapavým nádechem,
    s křivkami motýlích přeletů,
    vyzrazen zvlněným úsměvem…

    Na špičkách vznosně tančí,
    v krocích věhlasné baleríny,
    zrcadlen záblesky očí,
    nutká nás v bláznivé činy…

    …ten pocit, že miluji!

    Jen vzhůru k oblakům

    Zřetelné není docela,
    jak blízko
    jeho dech víří vzduch

    i to,
    když skrytě sní zvečera
    o pózách

    které dobrodruh
    vypíná v obloucích mostů svých příštích cest

    (hazardér zatvrzelý,)

    s úsměškem si výzvu vpálí do čela,
    ten cejch,
    hlavně pro ty co neví,

    svým nedorostlým peřím
    rozmachy chce brázdit povětří

    a obavy mámy…

    ty už vůbec nešetří!

    Kroky ve stínu

     

    Tvůj smutek
    mně míjí
    zrcadla tabulí
    výkladních skříní
    pokřivený obraz
    odráží…

    Navzájem překáží,
    reálným pohledem,
    líp už to nesvedem…

    Vyvanulo těšení,
    kroky ve stínu,
    už vůbec nezáří,
    tlumeně zní,
    už mnoho dní,

    v tvém tiku na tváři,
    mám svoji vinu…

    Nést si svůj kříž

    Každý z nás si nese ten svůj, ať už je viditelný nebo není…

     

     

    Pomíjivé věci
    se nesou bezvýrazně,
    a přímost gest už není
    svět zahrabal se na dně,
    bez emočního chvění…

    Vadnout s květem ve váze,
    v čase okna míjející
    odolávat snáze,
    nad kávou s vůní
    co povznáší

    a řeči
    ty vážně nechat
    jen samotnému Jidáši…

    Vždyť kříž už stloukají
    tak veřejně na prostranství…

     

     

     

     

    Snad z výšky…

     

    snad z výšky
    spadla klec
    až do hlíny zaseknutá v drnech
    a závrať ji dlouze
    jako liška obchází
    vše odlétlo
    skrz zimou oholené mlází
    a pusto násobí se
    fází kvasnou
    v keramické míse
    dál bobtná…